HN: Statisícovými poplatky za předčasné splacení hypotéky banky neporušují zákon…

Před čtyřmi lety parlament přijal novelu zákona o spotřebitelském úvěru, která měla zkrotit poplatky bank v případě, že klient splatí hypotéku před vypršením fixace úrokové sazby. Zkušenosti zákazníků u jednotlivých bank jsou značně rozdílné. U srovnatelné hypotéky se poplatky za její předčasné splacení mohou lišit i o statisíce korun. Ředitel společnosti Golem Finance Libor Ostatek v rozhovoru pro HN vysvětluje, jak jsou takové rozdíly možné a proč je třeba tento problém napravit.

HN: Jak je možné, že některé banky účtují za předčasné splacení hypotéky mimo povolené období poplatky v řádu stokorun a jiné v řádu statisíců?

Problém trvá již čtyři roky, protože to v novele zákona o spotřebitelském úvěru nebylo dobře definované. To se musí vyřešit.

HN: Takže podle vás je možné takzvané účelně vynaložené náklady vykládat různým způsobem?

Přesně tak.

HN: Jak se dají účelně vynaložené náklady stanovit?

V podstatě má jít o náklady, které bankám vzniknou v souvislosti s tím, že klient ukončí smlouvu, tedy hypotéku předčasně splatí, mimo období, kdy mu končí fixace sazby. Problém nastal proto, že v českém zákoně je to definované velice široce. Jinak tu změnu zákona před čtyřmi lety hodnotíme velice pozitivně, klient má vysokou míru ochrany a to je fajn. Tato jediná věc se nepovedla.

HN: A co to způsobuje?

Banky mají na výklad zákona odlišné pohledy a některé si účtují z mého pohledu rozumné částky a jiné částky obrovské. Ale to nemusí znamenat, že by banka porušovala zákon. Banka by měla mít možnost pokrýt ztrátu, která jí vznikne tím, že klient ukončí smlouvu mimo domluvenou fixaci úrokové sazby. Vezměte si, že banka svému klientovi garantuje stejnou úrokovou sazbu a tím i splátku třeba na pět, ale také třeba na 10 let. Banka garantuje stabilní smluvní podmínky a to není jen tak. To je definované tím, že banka někde nakoupila peníze a vlastně platí opci za to, že ta cena peněz bude po celou dobu fixace sazby stejná, aby mohla klientovi garantovat jeho sazbu. Problém je, že pro řadu lidí v Česku je to obtížně vysvětlitelná věc.

HN: Pro laika to může být nepochopitelné, ale každému je srozumitelné, že v jedné bance zaplatím za stejnou věc pár stovek a v jiné za tu samou statisíce. Jak je to možné?

Tuto paradoxní situaci způsobila Česká národní banka, respektive její útvar ochrany spotřebitele. Zákon platí více než čtyři roky a centrální banka loni vydala stanovisko, které je podle mého názoru, a myslím, že i podle názoru České bankovní asociace, velmi extrémní. Toto stanovisko zrušilo možnost, aby si banky do oprávněných nákladů promítly náklady plynoucí z jejich refinancování, a určilo, že banky mají při refinancování hypotéky mimo povolené období nárok jen na úhradu administrativních nákladů.

HN: Ale takové náklady se přece nemohou vyšplhat do stotisícových částek.

No to určitě ne. V tomto případě je víceméně logické účtovat částky mezi 500 až 1000 korunami. V tom se ty banky liší velmi málo. Na druhou stranu ale ČNB, a je to můj názor, se vydáním tohoto stanoviska postavila nad rámec zákona, který to definuje jinak. Toto opatření jde podle mého názoru proti principu stability bank, o nějž pečuje jiný útvar centrální banky, a to útvar stability bankovního sektoru. Takže abych se vrátil k tomu případu Komerční banky, jejíž klient si chtěl po dvou letech refinancovat hypotéku 4,5 milionu, tak Komerční banka se správně dívá na výklad zákona, ale nedodržuje usnesení ČNB z loňského března. Proto je tu ten rozdíl. Kdežto například Česká spořitelna se na to dívá tak, že víceméně přijala to, co řekla ČNB. Je na to odlišný právní pohled, a kdo má pravdu, tak to by mohl rozhodnout až případný soud.

HN: Takže se nedá říci, že by Komerční banka porušovala zákon?

Já si nemyslím, že by Komerční banka porušovala zákon. Vezmu to hypoteticky. Banka pro toho klienta, kterému garantovala pevnou sazbu a splátku na pět let, koupila zdroje třeba za 1,5 až dvě procenta. Protože se časem změnila situace, on chce jít po dvou letech do jiné banky, která si v té době pořídila zdroje třeba za 0,6 procenta. Kdyby chtěla Komerční banka zbývající peníze, které pořídila pro svého klienta, udat na trhu, musela by je půjčit za méně, než za kolik je pořídila, tedy se ztrátou.

HN: Jak to řeší jinde ve světě?

Jsou příklady ze světa, kde to skončilo blbě pro všechny strany. My jako hypoteční makléři jsme jednoznačně na straně klienta, ale i finanční sektor se chce bránit proti ztrátám. Například ve Španělsku banky přešly kompletně na pohyblivé sazby, protože nechtěly riskovat ztráty z předčasných splátek. Klient si tedy nemůže koupit fixaci sazby na roky dopředu, a když sazby vyletí nahoru, tak hned následující měsíc mají splátky vyšší třeba o půl procentního bodu. Jasně, sazby jsou teď dole, ale to nemusí trvat věčně. Chápu, že klient se ozve, když mu banka naúčtuje tak vysoké poplatky, ale kdyby si vzal fixaci sazby třeba na rok nebo na dva, tak by ho to tolik nestálo. Myslím, že jde v současné době o dost žhavé a zásadní téma. Evropa má v této oblasti desítky let zkušeností, jen příklad ze Španělska je skoro 30 let starý. Měli bychom se proto poučit a věc vyřešit ve prospěch všech stran.

Publikováno 11. 8. na portálu iHNed.cz